Výstup a pád z nejvyšší hory Španělska – Pico del Teide

Pico del Teide se může pyšnit statusem nejvyšší hory v celém Španělsku a zároveň i všech ostrovů v Atlantiku, a tak není divu, že se stala symbolem ostrova Tenerife. Nad hladinou oceánu vyčnívá 3 718 metrů. Ovšem nejedná se o obyčejnou horu, ale o sopku, která je zároveň třetí nejvyšší na světě, a od svého úpatí na dně oceánu měří zhruba 7 000 metrů.

Skládá se ze dvou kráterů a od zimy do pozdního jara pokrývá její vrchol vrstva sněhu. Pozor, není zcela vyhaslá, je to spící vulkán, jehož poslední sopečná aktivita byla zaznamenána na svazích Vieja v roce 1909, kdy po severozápadním svahu stékal 5 kilometrů dlouhý lávový proud.

Jak se vyškrábat až na vrchol

Většina sopky Pico del Teide se nachází v národním parku Parque Nacional de las Canadas del Teide, který byl založen roku 1954. Volně se můžete pohybovat zhruba do výšky 200 m pod vrcholem, kam vás také vyveze lanovka.

Pokud chcete na samotný vrchol potřebujete povolení, které lze získat zdarma online, na oficiálních stránkách www.reservasparquesnacionales.es.

Povolení se vydává na konkrétní den a hodinu a doba vašeho pobytu je omezená pouze na dvě hodiny. Do povolení se udávají jména osob (max. 10) a čísla pasů nebo jiného dokladu. Doklady a povolení je potřeba mít u sebe a bez osobní přítomnosti toho, kdo povolení objednal, je celé povolení neplatné.

Pokud si myslíte, že místního hlídače uplatíte svým úsměvem, tak se hrubě pletete. Celou oblast hlídají desítky španělských hlídačů, kteří jsou nekompromisní. Také je potřeba zdůraznit, že termíny bývají na měsíc dopředu plné! Takže pokud koupíte stejně jako my v akci letenku na poslední chvíli, máte jednoduše smůlu, jelikož veškeré termíny jsou na měsíc a půl rozebrané. V takovém případě vám zbývají ještě dvě alternativy, jak vystoupat na samotný vrchol hory, aniž byste měli povolení.

1. Můžete přespat na chatě Altavisto, která se nachází na trase číslo 7 v nadmořské výšce 3 270 metrů. Ubytovat se můžete až po sedmé večer (i kdybyste to chtěli zkusit dříve, nikdo tam do té doby není) a před sedmou hodinou ranní musíte chatu opustit. Jednodušší nocleh s postelí a vodou vás vyjde na 20 euro/osoba. Zase se dostáváme k faktu, že je potřeba rezervace, a místa bývají plná již několik týdnů dopředu.
2. Nebo stačí, když se na horu vyškrábete před 9. hodinou ranní, než se rozjedou první lanovky a s nimi přijedou i hlídači.

Ne nadarmo předkové ostrova Guančové pojmenovali tuto horu Tide – pekelná hora, jelikož výstup byl opravdu ďábelský, ale pokud se na výlet vypravíte, určitě nebudete litovat. Uvidíte, jak se s nadmořskou výškou mění flóra a také spatříte vyvřelou lávu. To nikde jinde na světě není! Navíc budete mít skvělý výhled na celý ostrov, a pokud budete mít štěstí, tak i na okolní kanárské ostrovy.

Mrazivá noc v kempu

Naše dobrodružství začíná probdělou nocí v kempu Las Lajas. I když jsme si udělali se Standou krásný večer u táboráku ze šišek, na kterém jsme si ohřáli poctivou rajskou z pytlíku, i přesto byla naše první noc ve stanu mrazivě šílená.

Asi jsme měli tušit, že stanování v prosinci ve 2 200 m. n. m. nebude úplně ideální. Spoléhali jsme na můj spacák do – 5 °C a na živočišné teplo. Nicméně Standa jako kempařský začátečník měl spacák do + 10 °C, takže chybějící stupně se snažil dohnat termoprádlem, kalhotami, trikem a mikinou, ze kterých se ale stala laciná náhrada pořádného spacáku!

Po dokonalém utěsnění a přitopení vlastními výpary se ozvalo vypité víno v našem močovém ústrojí a veškerá snaha zahřát, se rázem vytratila! Tvrzení, že kempování je sranda, mně Standa po dnešní noci už asi nikdy neuvěří!

S prvními paprsky slunce balíme stan a opouštíme kemp směrem k pekelnému dobrodružství. Před námi je 15 kilometrů než se napojíme na turistickou trasu číslo 7, která nás dovede pod vrchol sopky. Cestu nám ani ne po minutě chůze, zkrátili výletníci z Ruska a zavezli nás až k lanovce Teleferico Del Teide. S hrůzou sledujeme měnící se teplotu na palubní desce, která v jednu chvíli ukazuje – 10 °C.

Necelé tři kilometry od lanovky, se nachází zastávka Montaña Blanca, kde začíná výstup. Musím uznat, že turistické značení je super. Před začátkem každé nové trasy je uvedeno převýšení, předpokládaný čas a další zajímavosti. Dle uvedených informací o trase číslo 7, by nám měl výstup zabrat 5 hodin a 30 minut. Uvidíme, zdali zvládneme nejenom sami sebe, ale i naši 12 kilovou krosnu nahoru dopravit za kratší čas. Následující výšlap bych rozdělila na tři části.

Netušíme, co je před námi

První třetina vede po široké prašné pomalu stoupající cestě s výhledem na okolí, které vypadá jako na Marsu. Během tohoto úseku cesty, lze vidět pozůstatky poslední erupce sopky. Místo je pojmenováno dle podoby lávových útvarů, tedy Teidská vajíčka – Huevo de Teide. Stejně jako se nabaluje sněhová koule, když ji skutálíte ze svahu, tak přesně tak vznikla i tato lávová vajíčka. První úsek cesty stíháme s časovou rezervou. No stress říkám si, je to jako výšlap na Sněžku, třeba uděláme i časový rekord. S úsměvem na tváři se vydáváme na další úsek cesty.

Jde do tuhého

Druhá třetina dostává úplně jiné tempo! Při pohledu nahoru se mi dělají závratě. Cesta se nápadně zvedá, vlastně už to není ani tak cesta, jako strmý svah, a já začínám funět jako lokomotiva. Jelikož si se Standou neodpustíme pár nadávek v češtině, získali jsme si tak pozornost turisty v oranžovém trikotu vedle nás. Otázka „JDETENACHATKU?“ nám v té chvíli zní holandsky. Trvalo nám nějakou chvíli a několik vět v angličtině, než jsme pochopili, že mluvíme s Čechem. Jak se později ukázalo, nejenom že byl Pepa, jak se turista v oranžovém trikotu jmenoval, báječným parťákem na cestu, ale také nás později zachránil před spáry kanárského velikána.

Se vzrůstajícím počtem výškových metrů, ztrácíme odhodlání překonávat časové rekordy. Po každých pár set metrech musíme popadnout dech, na chvíli sundat krosnu, a zase můžeme popojít o kousek výš. Chvílemi mám pocit, že mi srdce vyskočí z hrudníku!!

Altavista se objevuje po 3 a půl hodinách stoupání v nejkrizovějším momentu, kdy máme všichni plíce doslova na dlani. Lavička, svačina a konečně si můžeme plně vychutnat výhled na okolní krajinu, kterou bych si nedokázala představit ani v těch nejdivočejších snech. Sbíráme zbytky energie a škrábeme se posledním úsekem cesty, kde nás snad už nemůže nic překvapit.

Proč jsme nejeli lanovkou??

Ovšem moje přesvědčení, že to nejhorší je už za námi, se po pár set metrech velmi rychle rozplynulo. Třetí, tedy poslední úsek cesty, byl celý tvořen malými kameny ztvrdlé lávy, které se pod nohama nebezpečně posouvaly. Do toho začal být vzduch zase o něco řidší a stoupání prudší. Nebyli jsme ale jediní, kdo to tak cítil, a i když neumím francouzsky, starší pár za námi slušně nadával a Italka přede mnou stále vykřikovala mamma mia.

Po pěti hodinách se škrábeme pod vrchol hory, odkud jezdí lanovka. Nemůžu se pořádně nadechnout, svaly mě bolí, ale i přesto se směju na celé kolo. Zvládli jsme to! Cítíme se, jako bychom vyšplhali na střechu světa, nebo alespoň španělského.

Mrzutí hlídači nás nepustili na úplnou špici, takže náš výstup končí 183 metrů pod vrcholem. Nic si z toho ale neděláme, protože při pohledu na další stoupání, je nám znovu nevolno. Nicméně pracně vyšplhané převýšení je nutné sejít zpátky dolů. A co vám budu povídat, cesta z kopce je mnohdy náročnější, než samotný výstup.

Manuál nefunguje, zpět se řítíme na automat

S radostí jsme přijali nabídku Pepy na společný sestup k jeho autu, a tak si alespoň ušetřili další kilometry do kempu. Dokonce jsme byli pozváni k němu na hotel. Při představě horké sprchy a měkoučké postele, div dolů neběžíme. Vybrali jsme si odlišnou trasu zpět a ani tabule, na které se píše extrémní zátěž, nás neodradila. Přeci jdeme dolů, to už zvládneme.

Slunce neúprosně mizí za horami, takže se bez přestávky kutálíme dolů. Cestou jsme se napojili na trasu číslo 23 a 3, která nás zavedla zpět na hlavní cestu, a odtud už je to jenom pár kilometrů na zastávku Montaña Blanca. S ubývajícím světlem stoupá adrenalin v krvi, a už teď nám je jasné, že za světla se nevrátíme.

Na poslední část trasy jsme museli vytáhnout čelovku. Všechny naše smysly jsou napnuté jako struny. Odměnou je nám nejhezčí hvězdné nebe, jaké jsem v životě viděla.

S posledními metry už zapomínáme na nadávky a vysílení, které nás celou cestu provázelo, a s příjemným pocitem jsme se přesunuli zpět do civilizace. S plným břichem dobrého jídla a zalitého zlatavým mokem, si uchováváme jen ty nejhezčí vzpomínky z výšlapu na nejvyšší horu Španělska.

Veškeré díky patří především Pepovi, který nejenom že byl skvělým parťákem během celého výletu, nabídl nám ubytování, ale dokonce i běžel napřed pro auto, a my si tak ušetřili další kilometry naříkání.