Poprvé jsem otevřela oči v jednadevadesátém a od té doby si užívám ten náš krásný svět. Mým rodným městem se staly Pardubice, ale k dnešnímu dni se spíše považuju za nomáda – už několik let žiju sbalená v krosně nebo kufru a doma se cítím všude, kde se zrovna nacházím a kde mě doprovází moje veselá a spřízněná duše. Jednoduše jedeme tam, kam nás srdce zatáhne, anebo tam, kam se objeví akční letenka – momentálně jsme se napěchovali do naší milované dodávky Vanilky a cestujeme po Novém Zélandu.
Věčný optimista, nezbeda a badatel
Už od mala jsem vybočovala a byla černou ovcí. Nebyla to jenom moje výška, která se zastavila až na 180 centimetrech, ale i touha dělat věci jinak a po svém, ne tak, jak mi to ostatní přikazují.
Odjakživa jsem byla zvídavá a věčně usměvavá a slovo nejde, pro mě neexistovalo. Věřila jsem, a stále věřím, že pozitivní přístup k životu vždy přinese své ovoce v podobě neopakovatelných zážitků.
Aby mě rodiče zbavili mé hyperaktivity, přihlásili mě na sportovní základní školu, a jak se ukázalo, nejenom že jsem vybila přebytečnou energii, ale také našla další svůj koníček. Konečně jsem využila svoje dlouhé antilopí nohy, jak jim mnozí přezdívali.
V dětství jsem měla pouze hrstku kamarádů a na mé popularitě určitě nepřidala ani četba duchovních knížek a skutečnost, že jsem se rozhodla přestat jíst maso. Zpětně se ani nedivím mým spolužákům, že mě považovali za tu „divnou“.
Neodmyslitelnou součástí mé duše se stalo i umění, kterému jsem věnovala střední i vysokou školu. Nikdy jsem nepatřila k pilným žákům, a kdybych se věnovala studiu stejně jako záškoláctví, určitě bych byla premiant. Ovšem pokaždé, když se objevil zajímavý projekt, který mě nadchnul, pustila jsem se do něj naplno.
Jak to vlastně začalo?
Již od roku 2011 pracuju v turismu, který mi otevřel nové možnosti cestování. Zjednodušeně by se dalo říci, že půl roku působím v letních prázdninových destinacích jako delegátka a zbytek roku cestuju po vlastní ose s krosnou na zádech a organizovaným atrakcím se vyhýbám obloukem.
V roce 2016 přišel moment, kdy jsem si uvědomila, že bych se chtěla podělit o svoje zážitky a zkušenosti. Nemluvě o tom, že spousta kamarádů se s přicházejícím trendem bezmasé stravy a velkým množstvím akčních letenek, začali vyptávat na rady a tipy jak na to. Už jsem nebyla ta divná holka, ale stala jsem se zdrojem inspirace na cestě za rostlinnou stravou a cestě za seberealizací.
Ale úkol, jak se ukázalo to byl nelehký, a další roky jsem spíše tvarovala podobu blogu v mých myšlenkách během putování po světě. Na psaní blogu nebyla tehdy ještě ta správná doba. A tak mi trvalo ještě 2 roky než jsem vypustila Neposednou Myšku do světa.
Bloudím, a přesto jsem na správném místě
Na většinu svých cest s sebou neberu notebook, a dodnes nemám vlastní kuchyň nebo ateliér, a tak psaní blogu, kde jsem se rozhodla smíchat mojí vášeň pro vaření, cestování a tvoření, se mi zprvu zdála jako téměř nemožná mise.
Fotky se mi kupí na paměťových kartách, sepsané zážitky z cest leží zaprášené v mojí skromné knihovně u mých rodičů doma, stejně tak i můj šicí stroj a moje štětce. Mnohdy na cestách vařím v kuchyni 1×1 m² s jednou rezavou pánví a tupým nožem, natož ještě fotit a stylizovat pracně uvařené jídlo. Přesto jsem se rozhodla, že to zkusím, a tak vznikl blog Neposedná Myška. Sice jsem desítky článků pozadu a nikdy nebudu aktivním uživatelem sociálních sítí, nicméně bych vás chtěla alespoň inspirovat k vaší cestě za dobrodružstvím a ukázat, že je vlastně jedno, kde se nacházíte, nebo jaké máte prostředky. Pokaždé když mě daná činnost baví a vložím do ní správnou dávku energie a trpělivosti, prostředky na realizaci se najdou vždycky, ať se nacházím kdekoliv.
Neposedná Myška je mojí neoddělitelnou součástí a doufám, že si každý najdete tu svou, která vás bude posouvat dál po vaší cestě životem, a nenechá zabřednout na jednom místě.
Vaše Míša Mádrová