Nenechte se zmást titulkem článku. Samozřejmě jsme kombinovali chůzi po nejznámějších i méně známých pěších trasách ostrova, se stopováním a autobusovou dopravou. Také si lze zapůjčit automobil, ale to byste se ošidili o nezapomenutelné zážitky, které jdou ruku v ruce se stopováním. Pokud máte máte dostatek času a špetku odvahy, lze projít celou Madeiru křížem krážem pěšky.
Následující místa jsme stihli projít za 5 dní se stanem na zádech. Nicméně trasy vedou přes vesničky a menší městečka, kde je možné doplnit zásoby, nebo se ubytovat v tamních hostelech.
Den 1. Výběžek Ponta de São Lourenço
V dopoledních hodinách se balíme a vyrážíme z autobusového nádraží ve Funchalu linkou číslo 113 na nejvýchodnější část ostrova, na výběžek Ponta de São Lourenço. Nesmí chybět nákup madeirských specialit jako sýr, chléb, konzerva rybiček, víno a voda. Jak se později ukázalo, s nákupem vody jsme to trochu podcenili. Ponta de São Lourenço je jeden z mála treků, na kterém se nedá sehnat voda (kromě předraženého stánku u autobusové zastávky na začátku treku).
Na konečné stanici autobusu začíná jeden z nejhezčích treků ostrova, P8. Skromně porostlý, protáhlý výběžek je nemilosrdně bičován větrem a deštěm, ale rychle si získá srdce každého cestovatele, pro své bizarní okrové, rezavě červené, šedé a zelenočerné skály, jež padají téměř svisle přímo do oceánu.
Šlapeme po zvlněné trase a za každým zákrutem se nám otevírá nový pohled na krajinu, hezčí nežli ten předchozí. Silný vítr nás div neodvál do divokých příbojů Atlantského oceánu, který se tříští o mohutné útesy ostrova.
Příjemně zvlněný terén nás dovedl po necelých dvou hodinách na samotný vrchol Ponta do Furado, odkud se otevírá výhled na nedaleké ostrovy Desertas. Kdybych měla křídla, rozlétla bych se, a nechala se větrem unášet na přilehlé dva ostrůvky až k nejstaršímu madeirskému majáku, který střeží ostrov již od roku 1870.
Kempování
S povolením v kapse, jsme se se zapadajícím sluncem v zádech, vydali hledat místní kemp. Jak se ale později ukázalo, kemp není nijak označen, pokud nebudu počítat hroudu kamenů vystavených v pomyslnou stěnu.
Kemp se nachází několik desítek metrů před palmovou alejí, a poznáte ho podle piknikové lavičky a zmíněné kamenné stěny. Mohli jsme si vybrat nejlepší umístění, jelikož jsme byli jediní, kdo se rozhodl v prosinci kempovat. Byli jsme tu tedy jenom my, náš stan a společnost nám dělalo výborné madeirské víno a nakoupené dobroty.
TIP! Kempingový plyn můžete koupit v obchodní galerii Dolce Vita Funchal nebo ve Forum Madeira. Za pár korun se dá zakoupit aplikace WalkMe, kde jsou označeny všechny turistické cesty na ostrově. Osobně jsem z této aplikace nebyla příliš nadšená a všechny trasy jsme zvládli i bez ní.
Poloostrov je bičován větrem i přes celou noc. Parkrát jsem si myslela, že nás odnese i se stanem na opačnou stranu ostrova. Nicméně kempování má mnoho výhod, mezi kterou patří i dlouhý spánek. Ze západem sluníčka povětšinou končí i naše dobrodružné výpravy. Žádné bary, diskotéky či ruch města, jenom klidná příroda, která nás nechává odpočinout a nabrat potřebné síly.
Den 2. Machico
Třetí největší město, což na místní poměry znamená pouhých 12 000 obyvatel, leží v širokém úrodném údolí stejnojmenné řeky Machico a táhne se od pobřeží nahoru do hor. Když v roce 1419 přistál v těchto místech objevitel ostrova João Gonçalves Zarco společně se svými společníky, založil tu vůbec první osadu na ostrově, která se stala na krátkou chvíli i sídlem hlavního města.
Ospalé městečko nabízí kromě pamětihodností, jako například historická bašta Banda D’Além a několik pevností, i malebné náměstí ukryté ve stínu fíkusů s prvním kostelem ostrova Capela dos Milagres a hlavně začátek dobrodružné cesty podél levád a severního pobřeží ostrova.
Pěší stezka vytesaná do útesu
Pouze několik pěších túr se může svou různorodostí poměřovat s touto trasou, a pokud nemáte strach z výšek, nesmíte si ji nechat ujít. Stezka je doslova vytesána do mohutných útesů na severní straně ostrova. Trek začíná u tunelu Pico dá Facho, kam se buď můžete vyškrábat pěšky, nebo dojet autobusem.
Chvíli nám trvalo než jsme našli výchozí bod trasy – malý dům na levé straně, a s pocitem že se vkrádáme do obydlí místních, jsme opatrně pokračovali dál po betonové cestě. Vodítkem ze začátku trasy jsou levády, které lemují první část. To jsme ale tehdy nevěděli, a podařilo se nám hned dvakrát zabloudit. Buďte tedy pozorní, ať se nemusíte zbytečně škrábat zarostlou bahnitou cestou, která zničehonic skončí, a vy musíte jít poctivě vyšlapané kilometry zpátky.
Menší osady lemované levádami necháváme za sebou a šlapeme po úzké stezce vedoucí mezi terasovitými políčky a borovým lesem až k vyhlídce Boca do Risco. Za celou dobu jsme potkali tři turisty a pouze dva pokračují s námi dál podél příkrého, téměř nedotčeného severního pobřeží. Procházíme pod korunami stromů, které se po chvilce mění v křoviska, a tak můžeme po zbytek cesty obdivovat vznešené útesy sbíhající se z více jak 400 metrů strmě do moře. Nemusíte být zrovna akrofob, abyste mnohdy strmými, nijak nezabezpečenými cestičkami vytesanými přímo do skály, cítili úzkost, která se mění v koktejl emocí.
Po včerejší zkušenosti jsme vzali pitný režim vážně a to nemám na mysli víno, ale vodu. Nicméně jak se později ukázalo, bylo to zcela zbytečné. Během cesty jsme potkali nespočet potůčků vyvěrající přímo ze skal severního pobřeží, které se pojí i s něčím jiným než s pitným režimem. Představte si, jak jdete sami úzkými cestičkami ukrytými v panenské přírodě, a najednou potkáte vodopád křišťálové vody stékající po úbočí skal. Co vás napadne? Mě napadlo, že to je ideální místo na přírodní sprchu, a tak se i stalo. Jednoznačně nejoriginálnější, neosvěžující a jednoduše nejbáječnější sprcha v mém životě. Osvěžili jsme jak tělo, tak i ducha. Jenom doufám, pro dobro místních, že vodopád neplnil ničí studny, jelikož voda smíchaná s naším několikadenním potem a špínou, by mohla působit toxicky.
Den 3. Porto de Cruze
Útesy se pomalu ztrácejí do úrodného údolí a kleče vystřídal hustý borovicový les. Dorazili jsme zpátky k civilizaci. Porto de Cruz už máme na blízku. Každý se na nás široce usmívá a v jinak klidném městečku jsme pro 3 000 obyvatel, kteří zde žijí, pozdvižením z každodenní rutiny. S kempováním si neděláme starosti. Postavili jsme si stan přímo na pláži a za zvuku šumějícího Atlantiku zaslouženě uleháme ke spánku.
Santana
Silná portugalská káva, k tomu sladkost v podobě tradičního zákusku ke snídani, nás postavila na nohy a opět zvedáme palec. Ani jsem nestačila napočítat do deseti a už máme odvoz přímo do centra městečka Santana.
Co vidět
Městečko Santana je mezi turisty vyhlášené pro svůj madeirský skanzen původních domečků, nápadně podobných vesničce Asterixe a Obelixe. Typické barevné domečky s doškovou střechou se nacházejí v blízkosti radnice a jsou už pouhou ukázkou, jak místní obyvatelé dříve bydleli. Na první pohled roztomilé chaloupky ovšem nenabízeli příliš pohodlí a rodiny byli nuceni žít téměř ve sparťanských podmínkách. V dolní místnosti se nacházelo lůžko, místo k sezení a umyvadlo. Děti obývali prostor pod špičatou střechou, do něhož se dalo dostat jen okénkem zvenčí.
Četli jste článek o Funchalu? Pokud ano, tak si určitě pamatujete přívětivého Madeiřana, se kterým jsme se stopem svezli z letiště. Slovo dalo slovo a netrvalo dlouho, než nás pozval do svého rodného města, pokud se naše cesta stočí tímto směrem. Nemuseli jsme chodit daleko a hnedka vedle starobylých dřevěných domků jsme do sebe narazili. Jak se ukázalo, pracuje na místní radnici a hrdě se ujal role průvodce.
Nemuseli jsme se tedy o nic starat a měli jsme skvělý program se zajímavým povídáním. Naší pozornosti neunikla ani přírodní rezervace Rocha do Navio. Od skály jezdí lanovka, která dopravuje místní farmáře k úrodným políčkům schovaných pod strmým úbočím skal.
Kam na jídlo
Pokud vás popadne hlad, nemile vás překvapí ceny jídel v restauracích, které začínají na 13 eurech. Levnou a chutnou improvizací, tak může být nákup hotovek v místním supermarketu.
Kde kempovat
Třetí noc jsme strávili v kempu nad městečkem, Parque Florestal do Pico das Pedras, schovaném v husté mlze. Všechno bylo tudíž mokré, a nebýt portugalského páru, po kterém zbyly v grilu žhavé uhlíky, nevím, jak by naše barbecue dopadlo. Usušit prádlo, naplnit naše žaludky, propláchnout je vínem a hurá na kutě. Zítra nás čeká poslední, ale zároveň nejnáročnější výšlap na nejvyšší horu ostrova.
Den 4. Cesta na dva nejvyšší vrcholy Madeiry – Pico Ruivo a Pico Arieiro
Trošku jsme podváděli, jelikož pro dnešek bude chození dost, a cestu z kempu na začátek trasy PR 1.2 jsme si zkrátili stopováním. A jak se ukázalo, udělali jsme dobře. Výšlap nás stál i tak bolavé svalstvo ještě několik dní poté.
O stavebním umu Madeiřanů hovoří nejen zavlažovací kanály tzv. levády, ale také naprosto unikátní vysokohorská stezka, spojující vrchol Arieiro a Ruivo. Místy pečlivě dlážděný a zábradlím zabezpečený chodník je dílem, které snad nikde jinde nemá obdoby. Závratné, do sopečné horniny vytesané traverzy, dlouhá a náležitě strmá schodiště, tunely, skalní brány, ale i pohodové úseky s báječnými výhledy na celou tu vulkanickou barevnou krásu kolem dokola, je opravdu jedinečným zážitkem.
Kudy kam?
Krajina se zalévá sluníčkem, inverze schovává mnohá údolí a my jenom tušíme jejich krásu, se kterou se příroda ještě to dopoledne pochlubila. Je prosinec, pár dní do Vánoc, nicméně za prvním kopečkem svlékám mikinu a kalhoty jsem vyměnila za legíny. Čeká nás nejnáročnější, ale za to nejkrásnější výšlap na Madeiře.
Na nejvyšší vrcholy Madeiry se můžete vydat z jižní nebo severní části ostrova. Ze severní, odkud vedly i naše kroky, začíná trasa od parkoviště Achada de Teixera. Pokud cestujete směrem z Funchalu, trasa začíná na parkovišti Pousada Do Pico Do Arieiro, kam jezdí většina turistů, nikoli za pěší turistikou, ale pouze na začátek trasy ukořistit fotografie. Ani v jednom případě se nejedná o okružní trasu, takže pokud jste autem, budete se vždy muset vrátit stejnou cestou zpět na parkoviště!
V minulosti vedly k Pico Ruivo stezky dvě, respektive jedna z cest se dělila na dvě další trasy. Důvodem nebylo ani tak zatraktivněni trasy, ale mělo se tak vyhnout jednosměrnému „ucpávání“ cesty množstvím turistů. Kratší a v mnohém i zajímavější stezka, vedoucí v kolmých západních srázech vrcholu Pico do Gato však byla před několika lety z důvodů sesuvů půdy a špatného stavu uzavřena.
Průběh trasy
První část cesty k nejvyššímu vrcholu Pico Ruivo, je překvapivě mírná a vcelku nenáročná a i přesto jsme byli odměněni výhledem na celý ostrov zapuštěný mezi nekonečné vody Atlantiku a bizarními sopečnými vrcholky tvořící nejvyšší body ostrova. Krajina je místy přikryta bílým polštářem oblaků, kterou jsme sdíleli s hrstkou dalších turistů.
Druhá část výšlapu, z Pico Ruivo na Pico Areiero, nabírá na dramatičnosti. Třetí nejvyšší vrchol je sice na dohled, ale cesta vede skrz hluboká údolí, strmé stezky a tmavé tunely. Jenom ty nejodvážnější a fyzicky zdatní se odváží na tuto část trasy. Stehna mě pálí jako čert a každý další schod je jako samotný výstup na vrchol. Nenechávám se ale zahanbit a i přes krosnu na zádech, jdeme v první linii.
Trasu jsme určitě zdolali za rekordní čas (říkám si v duchu) tři a půl hodiny. Únava je hmatatelná, ale nic co by nespláchlo točené pivo v místní restauraci v Pousada Do Pico Do Arieiro. S blaženým pocitem jsem sledovala skalní štíty hrdě shlížející na poutníky, kteří se je odvážili pokořit.
Kde kempovat
Možnost kempování nebo noclehu po předchozí rezervaci (pouze v hlavní sezóně) je možné v okolí chaty Ruivo, ležící jen 80 výškových metrů pod samotným vrcholem.
My jsme zvolili park Chão da Lagoa, několik kilometrů pod Pousada Do Pico Do Arieiro, kde se nachází široké pláně nabízející skvělé umístění pro stan a grilovací domečky a pitná voda.
Den 5. Stopem zpět do Funchalu
Pátý den se příjemně unavení vracíme opět do civilizace, která je prozatím zahalena ranní mlhou. Brodili jsme se skrz hustý bílý oblak, který chrání horu během skoro celého roku, až k hlavní silnici, kde nebyl problém stopnout auto na zpáteční cestu. A hurá si pro změnu užívat vymožeností 21. století jako je toaleta, teplá sprcha a pořádné jídlo.
Šplhání po vrcholkách ostrova jsme na poledních pár zbývajících dnů vyměnili za automobil, a vrazili jsem objevovat západní část ostrova.