Naše dobrodružství začalo v květnu, kdy se ještě příroda nerozhodla, jestli se převlékne do letního kabátu. Byli jsme tedy se Standou nuceni neustále měnit plán cesty, na úkor počasí. Jelikož je země rozdělena na dvě hlavní klimatické oblasti, vesměs nebyl problém cestovat za lepším počasím. Horší je to s horskou turistikou. Během května je v horách stále zima a spousta tras je mnohdy až do konce června uzavřených. Některá místa jsme tedy museli oželet a přesunout na další návštěvu.

#1 Gruzínská velkoměsta Tbilisi a Kutaisi

Gruzínská příroda a malebné vesničky, mají dle mého názoru větší kouzlo, ale nenechte si ujít i návštěvu větších měst, kde vládne zcela jiná atmosféra a můžete zde obdivovat nespočet krásných památek. Většina turistů přilétne do hlavního města Tbilisi nebo do druhého největšího gruzínského města, Kutaisi.

Malebné Kutaisi

Elegantní budovy z 19. století, sbíhající se až k břehům řeky Riony, činí z města Kutaisi příjemnou zastávku na cestě po Gruzii. Kutaisi zdobí velké množství parků a zajímavých památek. Navštívit můžete například krásné kostely Bagrati a Gelati, právem řazené pod ochranu památek UNESCO. Pokud se vydáte do okolí města, neměli byste minout klášter Montsameta z 11. století, nebo přírodní úkazy jako je jeskyně Prométhea či přírodní rezervace Sataplia.

Nejenom doplnit zásoby, ale pokochat se barvou a vůní domácích produktů, můžete na místním marketu, kousek od centra. Ve městě narazíte na několik stylových hostelů. Mě osobně zaujal hostel Bude s vlastním barem v podzemí.

#2 Hornické městečko Chiatura

Původní plán navštívit Stalinovo muzeum ve městě Gori, jsme změnili, a na popud Standy jsme se vydali do hornického městečka Chiatura (Čiatura). Jak se později ukázalo, nemohli jsme zvolit lepší plán cesty.

Lanovky se začaly v Chiatuře plánovat v 50. letech minulého století. Tehdejší sovětský diktátor Stalin to tu miloval, a proto se do regionu hodně investovalo. Lana jsou zavěšená snad na každém rohu města. Dodnes je 17 lanovek v provozu a jezdí každý den. Rozhodně se jedná o adrenalinový zážitek. V kabinách totiž není brzda, takže pokud dojde k poruše, čeká vás cesta dolů volným pádem.

Ve městě se nachází klášter Mgvimevi, vybudovaný přímo do skály, a můžete tak obdivovat zcela netradiční architekturu náboženských budov v Gruzii.

Již samotná cesta do městečka se proměnila v jedno velké dobrodružství! Do Chiatury jsme se rozhodli stopovat, a i přestože jsme neměli sebemenší problém stopnout místní, naše cesta skončila 20 kilometrů před Chiaturou, v bohem zapomenuté vesničce Tuzi. Zastavil nám věčně usměvavý Iraklio, který nás po pár minutách jízdy pozval k sobě domů. Všude jsme četli nejrůznější články o gruzínské pohostinnosti, tak proč se o tom nepřesvědčit na vlastní kůži? To jsme ale ještě netušili, co bude následovat.

Gruzínská pohostinnost, aneb jeden velký mejdan

Iraklio jel na návštěvu ke své rodině a bez jakéhokoliv varování nás vzal sebou. Nejenom že nás jeho rodiče přijali s otevřenou náručí, ale než jsme se stačili rozkoukat, maminka odběhla do kuchyně zabíjet kuřata a připravovat velkolepou hostinu a tatínek přinesl domácí víno a koňak. Pár skleniček později, už Standa popíjel propletenýma rukama s Irakliem z kozího rohu, což jak jsme později zjistili, je považováno za velkou poctu.

Vypité víno jsem se snažila odpracovat a pomáhala z nekonečných pastvin nahánět stádo zpět do stájí. Ovšem snaha procházkou vystřízlivět mi moc nevyšla a s přicházející tmou, přišlo i více vína. Standa smršť vína a pálenky příliš dobře neustál. Ještěže byl v pařící místnosti gauč! Nezbylo mi tedy nic jiného, nežli pít za nás oba. Právem jsem si tak zasloužila titul pravého gruzínského může, i když musím se přiznat, na gauči jsme se se Standou párkrát vystřídali!

Původní návštěva na pár hodin se zvrtla a zůstali jsme tři dny! Tři dny naplněné až po okraj vínem, báječným jídlem, hudbou a tancem. Naučili jsme se pít jako Gruzínci (neuvěřitelné, kolik toho jsou místní schopni vypít), a zároveň jsem měla jedinečnou možnost doslova nahlédnout pod pokličku místní kuchyně.

Nicméně po dvou večerech už moje játra začala křičet o pomoc! Vymanit se ze spáru Iraklia a jeho rodiny, byl téměř nadlidský úkol, ale po třech dnech se nám konečně podařilo dojet do městečka Chiatura.

Asi si říkáte, proč jsem odstavec pojmenovala Chiatura. To abyste věděli, že v Gruzii je možné úplně všechno, a i kdyby jste neskončili po cestě u místních, návštěva Chiatury je opravdu zajímavým zážitkem.

#3 Katskhi Pillar

Necelých 60 kilometrů od Kutaisi, ve vesničce Katskhi, se nachází 40 metrů vysoký žulový monolit, na jehož vrcholu byl vybudován kostelík. Jedná se o unikátní stavbu, která si zaslouží vaši pozornost. O zdejším kostelíku, jsem neměla nejmenší tušení. Nejspíš by to tak i zůstalo, kdybychom nestopli partičku zdejších Gruzínců, kteří nám toto magické místo ukázali.

Navíc jsme měli o to větší štěstí, že jsem zrovna narazili na “poslední zvonění” maturantů a jako cizinci jsme se ihned stali středem pozornosti. Během posledního zvonění se studenti oblékají do bílého trička a za bujarých oslav putují po okolí a nechávají si ho od nejrůznějších lidí podepisovat a vybarvovat. Takže se mi podařilo během 30 minut rozdat desítky autogramů.

#4 Pobřeží Černého moře

autonomní republice Adžarie, se na rozdíl od oblastí Abcházie a Jižní Osetie, podařilo potlačit separatistické tendence a dodnes je součástí Gruzie, i když se stále jedná o území s určitou autonomií a vlastní vlajkou. Adžarové se považují za samostatnou národnost. Nemají sice vlastní jazyk a hovoří gruzínsky, ale od Gruzínců se odlišují tím, že v minulosti přijali od Turků islám. Zdaleka ne všichni obyvatelé Adžarie ovšem dnes vyznávají islám. Mešity jsou sice pro tuto oblast typické, ale najdete tu i hodně kostelů.

Hlavním městem Adžárie je černomořský přístav Batumi. Zároveň se jedná o hraniční město s Tureckem, které je pro Gruzii velmi důležité, protože tvoří pomyslnou spojnici s Evropou. Z Batumi odjíždějí pravidelné autobusové linky do celého Turecka (velmi oblíbená je přímá linka Batumi – Istanbul). Sedmnáct kilometrů vzdálené Turecko se nezapře. Každá ulička je plná čajoven či tradičních tureckých restaurací tzv. lokanta. Neodolala jsem a nechala se u šálku tureckého čaje vtáhnout do víru vzpomínek na pracovní sezony v Turecku.

Gruzie se objevuje i ve starořeckých mýtech. Řekové ovšem této zemi říkali Kolchida. Právě do dnešního města Batumi podnikl bájnou výpravu za zlatým rounem Iáson se svými Argonauty. Jako připomínku dávné historie, na kterou jsou Gruzínci pyšní, byl ve městě postaven památník Argonautů.

Co neminout

Batumi je zajímavé město, jehož obyvatelé se horlivě snaží, aby to tu vypadalo jako ve Středomoří. Staví se krásné promenády kolem moře, nové hotely či luxusní restaurace. Hlavní promenáda, zdobená moderní pohyblivou sochou milenců, vybízí k odpočinku. S kelímkem piva jsem zaujatě sledovala Černomořskou riviéru, a tiše obdivovala kouzlo tohoto přístavního městečka.

Dva kilometry dlouhá lanovka spojuje pobřeží města se zábavním centrem Argo. Za 10 GEL vás čeká nádherný výhled na pobřeží černého moře a okolní zvlněný terén.

Výlet do sousedních zemí

Návštěvu Gruzie si můžete oživit cestováním do okolních států. Na výběr je tu hned několik možností. Výběr byl těžký, ale nakonec jsme zvolili tajuplnou Arménii. Z Tbilisi jezdí pravidelné spoje a návštěva této země není jenom zpestřením, ale i nezapomenutelným zážitkem.

#5 Horská turistika

Nádherné národní parky a majestátní pohoří Kavkaz jsou přímo stvořené k pěší turistice. Ideálním obdobím je konec června až začátek září. Pokud vám to ale čas nedovolí, nesmutněte. Vyrazit se dá i během jarních a podzimních měsíců. Budete ale muset počítat s jistým omezením, jelikož spousta krásných tras, bude kvůli nepříznivému počasí uzavřená. Gruzie má opravdu co nabídnout pro každého – nenáročné jednodenní trasy až po několika denní přechody pohořím.

Region Svanetie

severozápadním cípu Gruzie, na hranicích s Abcházií, se nachází horský region Svanetie. Historicky výjimečný a turisticky rozvinutý region, nabízí kvalitní horskou turistiku a krásné vycházky po okolí. Navštívit můžete i místní etnografické muzeum a přitom si pochutnat na výborné místní kuchyni. Hlavním centrem je Mestia, která má necelých 3 000 obyvatel a nachází se ve výšce 1 600 – 1 700 m. n. m. Rozlehlý region nabízí spoustu možností, nejoblíbenější je však několikadenní přechod hor z Ušguli do Mestie či pouze jednodenní vycházky z Mestie nebo Ušguli.

Symbolem regionu jsou malebné, dnes již neobývané kamenné věže. Ty byly stavěny zhruba od 9. století ze dvou důvodů – jednak jako ochrana před nájezdníky a zároveň jako ochrana rodiny v období krevní msty. Několikapatrové věže byly kromě obrany uzpůsobeny k dlouhodobějšímu obývání. V jednotlivých patrech se nacházely obytné místnosti, nahoře potom pozorovatelna a střílna. Dovnitř věže se vstupovalo z vyššího patra po vnějším dřevěném schodišti, které mohlo být v případě potřeby strženo. Věže se užívaly až do 20. století, proto zůstaly zachované podstatně lépe, než obdobné stavby v jiných částech Evropy.

Region Kazbegi

Téměř u ruských hranic, na takzvané gruzínské vojenské dálnici (což je místy téměř nezpevněná cesta šplhající přes 2 000 m. n. m.), leží městečko Stepancminda, častěji nazývané Kazbegi. Cesta z Tbilisi trvá přibližně 3 hodiny a nabídne vám krásná panoramata, především v oblasti Gudauri a průsmyku Džvari. Městečko má necelých 2 000 obyvatel a žije z turistického ruchu a znovu otevřeného hraničního přechodu do Vladikavkazu (Severní Osetie), který je odtud vzdálený jen 10 km. Městečko nabízí hned několik restaurací a širokou škálu ubytování jak přímo u místních, tak i v útulných hostelech. Ovšem tou nejkrásnější variantou je kempování!

Trocha historie

Jméno Stepancminda znamená svatý Štěpán a odvozuje se od poustevny jistého mnicha Štěpána, která se kdysi v těchto místech nacházela. Jméno Kazbegi pochází až z doby místního vládce Gabriela Čopikašviliho, syna Kaziho Bega, který pomohl potlačit místní protiruské povstání. Toto jméno proslavil i vnuk Gabriela, Alexandr Kazbegi, známý gruzínský spisovatel, který se zde narodil a ve městě je umístěno jeho muzeum.

Podle mnohých legend je Kazbeg bájná hora, ke které byl přikován Prometheus. Tento vrchol byl poprvé pokořen v roce 1868 třemi Angličany, které následovala ruská horolezkyně Maria Preobraženskaja.

Kam se vydat?

Hlavním cílem turistů je buď výstup na horu Kazbeg (5 033 m. n. m.), která se vypíná přímo nad městem, nebo alespoň kratší výstup ke kostelu Gergeti Cminda Sameba, odkud je nádherný výhled do údolí i na okolní hory. Ke kostelu stoupá příkrá cesta přímo z městečka, přičemž lze jít buď po prašné džípové cestě (línější povahy si mohou zaplatit odvoz), nebo zkratkou skrz les. Cesta pěšky trvá cca 1,5 hodiny.

Kostel i zvonice pochází ze 14. století a dle záznamů z 18. století se využíval pro uchovávání cenných relikvií například kříže Sv. Nino, v době, kdy byla Mccheta, náboženské centrum Gruzie, v ohrožení. Kostel je tak jedním ze symbolů Gruzie, nejen kvůli historickému významu, ale i díky své dramatické poloze nad údolím.

Bordžom – Kharagauli

Kromě výše zmíněných míst, je častým turistickým cílem i NP Bordžomi – Kharagauli. Jedná se o poměrně rozsáhlou plochu (7,5 % rozlohy celé země) ideální na několikadenní přechody. Park leží na území Malého Kavkazu a jeho nejvyšší vrcholy dosahují až 2 500 m. n. m. Oproti majestátnímu pohoří Velkého Kavkazu, spíše láká turisty pro svou klidnou, krásnou a sytě zelenou krajinu.

Lagodekhi

Národní park Lagodekhi je nejenom nejstarším parkem v celé oblasti Kavkazu, ale zároveň nabízí nádherné turistické stezky. Jeho návštěvu byste rozhodně neměli minout. Celá oblast je velice rozsáhlá a zaslouží si vlastní článek, který naleznete zde.

guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments