Zastávám názor, že zdravý životní styl určitě neznamená hodinové trápení v posilovně, dodržování diety a odříkání všeho, co nám přináší radost a požitek! Mnohem důležitější než to, jaké potraviny si vybírám, v kolik chodím spát nebo zda jsem uběhla dost kilometrů, je pro mě důležitá životní rovnováha. Miluju pizzu všechno spojené s pečivem a mlsání. To mi žádná dieta prostě zakázat nemůže, stejně tak jako alkoholové dýchánky s kamarády a společné večery s tou mojí polovičkou a (nejednou) lahví, která nás vždy promění ve zpěváky. Občas mám chuť se pořádně přecpat, někdy si moje tělo řekne o několikadenní půst. Baterky dobíjím jógou a nebo jakoukoliv outdoorovou aktivitou, ale i celodenním válením v posteli. Jedině tak cítím, že opravdu žiju!
To je moje klikatá cesta ke spokojenosti – uždibovat od každého kousek a i když bych si někdy přála trochu té rutiny, moje divoké srdce a stále se měnící životní prostředí do toho zkrátka nezapadá.
Ani Pinďa to už nežere
Když mi bylo asi deset (už si to přesně ani nedokážu vybavit), rozhodla jsem se přestat jíst maso. Odjakživa jsem milovala zvířata, ale na lásku nebylo na naší babiččině farmě místo. Co víkend, se konala zabíjačka a skoro pokaždé se jedl králík. Vždycky se mi vybaví scéna z filmu Slunce, seno, jahody s hláškou: „Ani Pinďa to už nežere.“
Bezmasá strava pro mě není dietou. Je to můj životní styl, kterým dávám najevo lásku k druhým tvorům a naší jedinečné planetě. Od malička jsem bojovala s tvrzením, že bez masa umřu, a že bez masa vlastně nemám co jíst a je to nuda. Já se ale rozhodla jim ukázat pravý opak (karty se ovšem obrátily a tito lidé, ke mě nyní chodí pro inspiraci).
Moje záliba ve vaření tak sice začala jako pouhá povinnost uvařit si bezmasé jídlo, ovšem postupem času během cestování po nejrůznějších krajinách, se proměnila v začátek mé kulinářské cesty za chutěmi celého světa.
Většinou vařím ve spartánských podmínkách, ale paradoxně ty nejlepší recepty a vychytávky vznikly v kuchyňce, kam se stěží vešel sporák a linku mnohdy nahrazovala pračka, takže při režimu ždímání stačilo nůž držet v ruce. Šuplíky vždy ukrývaly nejrůznější nástroje, zaručeně pokaždé to byl tupý nůž, ale málokdy jsem našla potřebné kuchyňské vybavení. Kuchyň jsem ovšem sdílela s místními, což je zaručeně ten nejlepší nástroj, na který narazíte zřídkakdy. Nikdy nezapomenu na vaření s Masajem v Tanzanii, Muslimkou v Indii, Turky u Syrských hranic, Vietnamkou v Asii, s potomky Májů v Guatemale, Australanem v Karibiku a nespočtem dalších cestovatelů, kteří přijeli objevovat nejenom krásy dané země, ale ochutnávat místní speciality a podělit se o ty vlastní.
Věřím, že s trochou odhodlání a pozitivního přístupu, dokáže i začátečník (bez pořádné kuchyně) vyčarovat spoustu zajímavých a originálních bezmasých jídel, které si oblíbíte nejen vy, ale brzy vám na ně bude chodit i celá vaše rodina.
[pt_view id=“d3ec1b0upr“]
